Kalhoty jsou brnkačka - ale co takto bunda?

 Šití kalhot ze softu se stalo už takovou každoroční tradicí - obvykle vznikají dvoje, jedny ze zimního softshellu a druhé z letního. Sem tam přibudou nějaké do okolí. Což je horor, protože pro cizí to chci mít ještě lepší, vlastně dokonalé, takže se trochu nervuju, aby se to povedlo. Ale když se to podaří a na druhé straně je spokojenost uživatelů i jejich maminek, o to větší je pak má radost z výsledku.

Ovšem bunda byla pro mě vyšší dívčí. Dlouho jsem si na ni netroufala a donutila mě až nouze. Pro Dvojku jsem totiž nemohla sehnat softshellovou bundu velikosti 86. Hodně jsem se bála, že to nedám, takže jsem nechtěla kupovat novou látku. Zbyly mi tu však slušné kousky z kalhot pro kamarádky a po troše strategického přemýšlení, jak barvy rozvrhnout, se mi na ně střih vešel. Střih jsem použila volně dostupný - Schnabelinas Softshelljacke. 

Na střih zdarma je bundička neuvěřitelně vymazlená. Má odepínací kapuci a a vzadu stažený pas (na plenkové dítě překvapivě praktické). Vynechala jsem akorát kapsy. Konečný výtvor má své mouchy - zvlnil se mi zip, a v místě krytky na kapuci byl můj stroj krátký - všechny ty vrstvy se nevešly pod patku, tak je kousek došívaný ručně. Ale já jsem byla spokojená, protože hlavní bylo, že se dala nosit. A taky nosila, na dně skříně neskončila. A když dosloužila, pořád vypadala moc hezky. A když si ji byl na bazárku ochotný někdo koupit, říkala jsem si, že přece jen marná na to šití nebudu. 

Na druhou bundu už jsem se vyloženě těšila - šila jsem ji pro Jedničku, milovnici fialové barvy a podle toho jsem vybrala i látky. Střih jsem použila stejný, jen ve větší velikosti. Už jsem také věděla, na co si dát pozor! Kapuci jsem tentokrát všila napevno, abych ubrala počet vrstev v kritickém místě. Naopak jsem přidala kapsičky na poklady. 

Nutno podotknout, že Jednička upřednostnila softku z Lidla. To mi radost trochu zakalila, ale věřím, že letos na podzim ještě uplatnění najde u Dvojky. 

Holkám jsem pak ušila ještě jedny bundy - tentokrát podle střihu z Unuodesign (usmálo se na mě štěstí, a vyhrála jsem celou sadu dětských střihů). Na šití jsou výrazně jednodušší, jen velikosti úplně neodpovídají a bundy vylezly větší (a to nejen mně). Ale aspoň déle vydrží. Protože tyhle byly nošené už opravdu hodně. Jen ta tmavě modrá barva je na písek za trest. Celkově jsem narazila na zvláštní zimní soft - je nezvykle měkký. 

Pokud se chcete podívat i na přehlídku kalhot ze softshellu, čtěte dále. 

Když mají čísla narozky - mamka tvoří

 Nějakou dobu jsem neháčkovala, ale když měly moje holky narozeniny, nemohla jsem odolat, a udělat jim radost. Pro Jedničku jsem měla už dlouho vyhlédnutého hrošíka - plavce od tvůrkyně Kamlin, tak jsem posháněla všechnu potřebnou přízi, doplňky a pustila jsem se do něj. Návod je sice na Elian Nicky, a já už delší dobu používám 100% bavlnu (Camilla apod.), ale naštěstí si to sedlo, a myslím, že se hrošík povedl. 

Pro Dvojku k prvním narozeninám jsem si splnila další háčkovací přání - štosovací hračku. Obvykle hledám free návody, nebo si nějak poradím, ale tady se mi nedařilo, takže jsem nakonec investovala do návodu z Etsy - Stacking Toy Bear. Jsou to už tři roky, a byl zatím jediný. Ale už teď myslím na to, že budu muset udělat klučičí verzi pro synovce :-)

Po Scoobym Doo, kterého jsem tu kdysi představila, jsou toto další větší výtvory s háčkem. A jelikož byly oba k narozeninám, kdo chce číst dále, najde malou galerii dortů, které jsem za ty roky mým holkám upekla. 

Pyžamožrouti aneb pyžamko má své místo

 Pořád mě rozčilovalo, že se nám pyžamka válela všude možně, obvykle tam, kde je některé z dětí vysvléklo. Protože ony se uměly vysvlékat dřív než chodit, a zejména dvojka v tomto byla velmi samostatná. Její "mámo sama" byla první věta a zní mi v uších doteď. Mimochodem sundat si pyžamo byla oblíbená kratochvíle při usínání - nejednou jsme tak našli v postýlce prakticky nahé dítě, naštěstí nás měla ráda natolik, že si nechala aspoň plínu. 

Ale zpět k pyžamům. Moc se mi zalíbila myšlenka na pyžamožrouta. Moje mamka sice namítala, že v tom obalu nebude pyžamko větrat. Ale co si pamatuju, nás učila pyžama dávat při stlaní pod polštář, a tam teda nevětraly určitě. Takže za mě toto řešení byla super volba. Chvíli jsem brouzdala po internetu a hledala, jak takového pyžamožrouta stvořit. Inspiraci na design jsem našla přes Google obrázky - podobných je spousta a postup jsem si ujasnila díky návodu na Žrouty od ABABU. Střih jako takový je můj vlastní a vznikly už asi tři varianty velikostí. 

První pokus pro Jedničku byl ze zbytkových látek. Bylo to před posledními mantinely, jinak by ladily samozřejmě k nim. Myška zbyla ještě z šití hnízda a prvních polštářků, růžové puntíky z týpí. 

Pro dvojku jsem použila látku z jejího polštářkového mantinelu a pyžamožroutíka jsem o něco zmenšila. Přední díl je vyztužený nažehlovacím vlizelínem, vzadu je všitý vatelín, takže pyžamožrout drží nejen tvar, ale je i moc příjemný. 

Jednička se trochu urazila, že ségra má hezčího, ale používala toho svého poctivě. Teď už to trochu flákají, ale mají je pořád. Podle mě je to zlatá věc, a tak jednou na Vánoce dostaly kámoše na pyžamka i děti kamarádek. 

A rozhodně to nebyly poslední kousky, ale to si nechám ke kompletním výbavičkám :-)

Tuníme postýlky, aneb mantinely všech druhů

 Mantinely do postýlky byly, společně s hnízdem, jedním z mých prvních výrobků. Polštářové mantinely pro naši "Jedničku" (prvorozenou dcerku) bohužel nepřežily dle mých představ. Funkčně byly v pořádku, ale sloužily v postýlce u babičky a sluníčko na nich vyšisovalo pruhy od šprušlí. A to se mi pro novorozené miminko prostě nelíbilo. A tak dostala polštářky nové, a nutno podotknout vytuněné. U verze dva jsem totiž již počítala, že se polstářky nafouknou, takže jsem nešila 30x30 cm, ale tuším nějakých 33x33 cm, aby lépe vyplnily prostor. 

Nakonec moc dlouho nevydržely (i když necelý rok není tak zlý), Dvojka byla poněkud živější miminko než Jednička, takže brzy došlo na klasické placaté mantinely. Ani ty se nám totiž po první dceři nedochovaly, protože je strašná sranda po nich dupat, než se vyrvou všechny šňůry. To bych ještě i opravila, ale opakovaným praním taky utržily jisté opotřebení. Navíc jsem potřebovala ušít i mantinely pro Jedničku, která se ve své postýlce neustále tloukla o zábrany. Takže jsem nakoupila nové látky a dala se do díla. 

Lepší foto bohužel nemám - Jednička si tehdy postel hned zabydlela po svém. Ale byla jsem ráda, že jsem ten rest splnila. Protože sehnat něco na 160cm postel, aby to fungovalo, jak jsem si představovala, byl oříšek. A to je výhoda šití - i jako samouk si spoustu věcí přizpůsobíte k obrazu svému. A slouží dodnes - postel podědila dvojka, a mantinely z dětské postýlky má Jednička dodnes na palandě za hlavou.

K postýlkám se hodí ještě pyžamožrouti, ale o těch až příště...

ŠIJU, ŠIJU, jen zapomínám blogovat

 Čtyři roky!!! Páni, tolik od posledního příspěvku? No, holt se dvěma dětmi to byl záhul. První rok v práci po mateřské a rodičovské - další záhul. Ale když to šlo, nezahálela jsem, a šila jsem a háčkovala jako divá - někdy méně, někdy více. A ráda bych své výtvory zvěčnila zpětně i tady. Uvidíme, jak se to podaří :-)

Zatím jen malá ochutnávečka z archivu...