Tuníme postýlky, aneb mantinely všech druhů

 Mantinely do postýlky byly, společně s hnízdem, jedním z mých prvních výrobků. Polštářové mantinely pro naši "Jedničku" (prvorozenou dcerku) bohužel nepřežily dle mých představ. Funkčně byly v pořádku, ale sloužily v postýlce u babičky a sluníčko na nich vyšisovalo pruhy od šprušlí. A to se mi pro novorozené miminko prostě nelíbilo. A tak dostala polštářky nové, a nutno podotknout vytuněné. U verze dva jsem totiž již počítala, že se polstářky nafouknou, takže jsem nešila 30x30 cm, ale tuším nějakých 33x33 cm, aby lépe vyplnily prostor. 

Nakonec moc dlouho nevydržely (i když necelý rok není tak zlý), Dvojka byla poněkud živější miminko než Jednička, takže brzy došlo na klasické placaté mantinely. Ani ty se nám totiž po první dceři nedochovaly, protože je strašná sranda po nich dupat, než se vyrvou všechny šňůry. To bych ještě i opravila, ale opakovaným praním taky utržily jisté opotřebení. Navíc jsem potřebovala ušít i mantinely pro Jedničku, která se ve své postýlce neustále tloukla o zábrany. Takže jsem nakoupila nové látky a dala se do díla. 

Lepší foto bohužel nemám - Jednička si tehdy postel hned zabydlela po svém. Ale byla jsem ráda, že jsem ten rest splnila. Protože sehnat něco na 160cm postel, aby to fungovalo, jak jsem si představovala, byl oříšek. A to je výhoda šití - i jako samouk si spoustu věcí přizpůsobíte k obrazu svému. A slouží dodnes - postel podědila dvojka, a mantinely z dětské postýlky má Jednička dodnes na palandě za hlavou.

K postýlkám se hodí ještě pyžamožrouti, ale o těch až příště...